Před dvěma týdny přišla k nám do školky nová holčička. Bára. A její maminka. Pro většinu také nová. Ne však pro mě. Má bývalá spolužačka ze základní školy. O pár let mladší, ale bydlící v naší ulici, takže prostě známá. Když jsme se potkaly v šatně vybafla na mě: "A co děláš? Pracuješ?" Odpověděla jsem spontánně a rychle: "Ne. Tedy vlastně Ano. Teda ne tak, jak bývá obvyklé." 

Už několikrát se mi stalo, že jsem se ostýchala jednoduše říct, co vlastně dělám. Připadalo mi, že řeknu-li !NIC", tak to není tak úplně pravda. Tedy pravda to není rozhodně. A když řeknu, že prodávám kočárky, tak to bude z části mimo. Z velké části. Prostě jako bych se styděla za to, že dělám zázemí, že se celé dny nezastavím a nikoliv paběrkováním, jak by si někdo mohl myslet (naši sousedé třeba). Jako by bylo stigma na tom přiznat, že jsem ne- klasická ŽENA V DOMÁCNOSTI, která klasicky celé dny maká a přitom jí výplata na účet nechodí, nebo chodí sporadicky. 

Když se mě tuhle Jonáš ptal jak mě má nakreslit, jakou profesi dělám, řekla jsem, že jsem majitelka firmy. Ale to asi pastelky nezvládnou. Takže prodávám. "Ale my nemáme normální obchod, mami" a měl pravdu. Takže jsem byla ředitelka. "Jo a řídila si velké firmy, ale to bylo, co děláš teď?"

Takže milé děti moje ...co dělám teď?

Vstávám a chystám snídaně a svačiny.
Vašemu otci balím krabičky uvařeného z večera, protože jeho maratónská příprava vyžaduje domácí, plnohodnotné jídlo. V restauracích už pár měsíců nejí, o fast foodech se nebudeme bavit.
Pomáhám s oblečením a balením věcí. Vedu Vás do ústavů, kde strávíte půl dne.
Ustýlám postele, vyndavám myčku, sušičku a pračku, narovnávám prádlo, davám zvířatům a snídám. U jídla řeším soukromé zprávy, píši rychle všem, kterých se ten den týká náš program. Hlavně sklerotickým babičkám.
Píši na PC. Emaily, objednávky, reklamace.
Věnuji se přípravě programu na víkend, na měsíc, na rok, na Vánoce, na pořád. 
Dělím hračky, které se budou prodávat, které půjdou na charitu, které si necháme.
Luxuju a vytírám.
Kontroluji účty, platím nahromaděné.
Běhám do prodejny a prodávám. 
Zase jsem na PC. Inzeráty, aktualizace webu, komunikace s Anglií a Španělskem. 
Vařím oběd, který nejčastěji použiji jako večeři. 
Balím balíky, běhám na poštu. 
Papírnictví, není připravena maska na vánoční karneval. 
Mandl a čistírna. 
Letím k Blance na kafe, jenže Žofie je nemocná a ona potřebuje alespoň na poštu. Takže hlídám. 
Jedu pro Vašeho tatínka, potože mu končí projekt a školící potřeby mu taxikář odmítl nakládat do auta. 
Vyzvednu Vás u babičky i s tatínkem, o jehož projektu jsem se v zácpě dozvěděla vše a učinila řádný koučing. 
Letím domů na WC. Ano, střeva ještě rok po operaci neposlouchají. Padla na mě totiž únava. 
Vařím večeři, poslouchám příběhy o příšerách a démonech u Sama v garáži. 
Čtu pohádku. 
Odepisuji maminkám rady na otázky nashromážděné opdpoledne.
Padám do postele.  

Tak a teď to víte. Jak to, Jonáši, nakreslíš, opravdu nevím. Ale vím, že já už se za to stydět nebudu a všechny maminky, všechny Ženy, které to mají stejně také ne.